Žraní baterek

Přestože se naše životy skládají z mnoha oblastí, jsme zvyklí soustředit se jen na pár z nich. Je to především práce/kariéra/peníze a bydlení/ rodina/vztahy. Jsou to hlavní pilíře, které když člověk má a fungují, cítí se bezpečně.

Pokud je někde disharmonie (vyčerpávající práce, vztah, strach o střechu nad hlavou), pak tyto oblasti žerou nejvíc naší  bio-energie. Pokud mi tyto oblasti nepřináší radost - tj. nedostávám žádnou energii zpět, pak nemám sílu k udržování a kultivaci dalších životních oblastí.

Sem patří např. zdraví a péče o sebe. Také oblast seberozvoje je nesmírně důležitá proto, abychom byli spokojení. Věnování se tomu, co nás baví, slouží jako vesmírná zásuvka, která nás dobíjí. Pokud nemám prostor, čas a energii tvořit, dochází k zastavení mého vývoje.

Když jsem v takovém stavu, mám dost práce udržet svůj život pohromadě a jsem náchylnějsí k přijímání informací zvenčí, bez patřičného filtru. Valí se to na mě ze všech stran - zprávy, časopisy, noviny, internet. Všechno to do sebe nechávám nasáknout jako houba. Jen konzumuji a nemám snahu zjišťovat si, jestli to třeba není jinak, než se podává. Jenomže...

Informace je energie. A když budu sledovat tyhle záměrně usměrněné informace nějakou dobu, začne to měnit mou osobnost. Stejně tak když budu zůstávat v prostředí, které mě ničí. A tady podle mě nastává pekelný zádrhel. Můžu mít krásné vize - představy o své budoucnosti, o tom, co bych chtěla a mít hromadu přání. Ale.

Pokud budu zůstávat v prostředí, které mě omezuje a vysává ze mě energii, tak po nějaké době se dostanu do stavu, když už nemám energii udržet si své sny. A tak se stane, že někam zapadnou. A když zapadnou, začnu cítit nespokojenost. Přirozeně. Protože se nevěnuji tomu, proč jsem tady.

Když začnu cítit nespokojenost, smutek a vztek sama na sebe nebo vůči okolí, mé energetické pole se začne proměňovat. To má zpětně dopad na fungování - fyzické/nefyzické (trávení, přemýšlení, pocitový stav...).

Začnu vidět svět skrz klíčovou dírku. Nejsem schopna reálně přemýšlet, uvažovat, tvořit. Tento mód přežívání je opakem prosperity. Tělo a mysl začnou upadat, může přijít nějaká nemoc.

Když přijde nemoc (nebo deprese ze svého vlastního života), v první řadě je to impulz k tomu, abych se zastavila a řekla si: ,, Fakt se necítím dobře. Úplně na houby." A tady se láme chleba. Mám na výběr ze dvou možností:

Půjdu k lékaři, který mi předepíše prášky. Pokud mám depresi, předepíše mi antidepresiva. Ta fungují tak, že potlačí cítění stavu, ve kterém jsem. Tzn. že pokud mám depresi nebo budu nemocná (a z toho si vyvinu depresi), tělo říká: ,,Hele, tady je něco fakt blbě. Něco s tím dělej." Díky antidepresivům budu blokovat tento signál - tzn. nebudu cítit, že se cítím špatně (díky antidepresivům) i když ve skutečnosti jsem úplně na šlupky. Tím mám zaděláno na pořádný průser, protože pocity jsou primární signál, že něco nefunguje.

Pokud budu vesele pokračovat v potlačování tohoto signálu chemickou cestou, mohu si časem vyvinout autoimunitní onemocnění. Což spočívá v tom, že organismus napadá části sebe sama. Není divu, proč to vzniká - protože člověk je úplně odpojený sám od sebe a od svých pocitů.

Když se kvůli něčemu cítím špatně, je to proto, abych s tím něco dělala. Je to impulz k akci, ne k potlačování.

Teď ale zpátky k těm možnostem. Předchozí příklad souvisel s psychikou. Druhou možností je nemoc, která už je na úrovni fyzického těla. Buď půjdu za doktorem, který mi předepíše prášky - na vysoký krevní tlak, cholesterol,. Nebo třeba na snížení tvorby kyseliny chlorovodíkové, protože mám v pr*eli žaludek, který není schopný strávit všechny ty sr*čky. Nemyslím jen ty, které do sebe dostávám fyzicky v podobě nekvalitního jídla, ale také na úrovni emocí. 

Cokoli, co cítíme, námi doslova protéká a naše orgány zachycují tyto pocity - emoce. 

Dlouhodobé zažívání náročných emocionálních situací může vést k přetěžování konkrétních orgánů, což se projeví jako hyper- nebo hypofunkce (jako např. u štítné žlázy).

Takže prášky? Tak fajn, jenže... Chemickým práškem vneseme do tělesného systému ještě větší zmatek. Prášek působí na jeden konkrétní orgán nebo metabolickou dráhu, jenomže my fungujeme jako systém. Tělo vše pak musí dorovnávat svými mechanismy. To zaprvé. A zadruhé už tak je pod zátěží. Něco funguje špatně a my ještě do toho polykáme chemikálie, které tělo musí odbourávat. Je to další zátěž navíc. Zasahujeme tak do metabolismu a celkového fungování. Je evidentní, že tady neleží řešení k nápravě svého zdravotního stavu. Takže?

Zbývá ještě jedna možnost. Říct si: Já jsem se do těch sr*ek dostala - já se z nich dostanu ven. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Ale rozhodnu se a řeknu si : ,,A dost. Nepůjdu tou konvenční cestou, která mi nepomůže a akorát mě ještě poničí." 

Jde o to, že v tu chvíli se postavím sama za sebe. To je naprosto zásadní a klíčový okamžik. Protože doteď jsem se ignorovala. V okamžiku, kdy se postavím sama za sebe, tělo si řekne: ,,Á, konečně. Všimla si mě, ví o mně. A bude snáz navazovat spolupráci, než kdybychom ho dopovali prášky a dál ignorovali jeho stav.

Jakmile tělo ucítí impulz, půjde ti naproti. Přeje prosperovat - nechce trpět. Nechce cítit bolet. Proč by to dělalo. To není efektivní. (Jsou tady samozřejmě nějaké vnitřní programy a omezení.)

Lidské tělo má funkci udržet ducha ve hmotě, aby se mohl projevovat v tomto materilním světě. Tím pádem je v zájmu těla poskytnout Duši to nejlepší, co může.

Kateřina Lite / SimplyMyWorld.cz