Epigenetika & Energetika

Následující článek je součástí knihy

Rekalibrace Lidské Bytosti (2),

kterou si můžeš objednat TADY.

Kapitola 4: Současnost.

Obraz dnešní společnosti vidíme všude. Nelze tomu uniknout. Stačí se podívat. Tedy... Opravdu podívat, upřímně. Odstranit závoj iluzí a lží, ve kterém jsme se (možná) naučili žít. Tak třeba technologie. Na jednu stranu nám leccos usnadňují. Na druhou stranu mohou být nástrojem manipulace či odcizování osobních, citlivých informací. A vědecký pokrok? Ani ten není vždy ku prospěchu. Jako třeba?..

Vědci rozklíčovali mnoho tajemství ohledně naší genetiky a genomu. Byl to obrovský projekt. A kdo ho financoval? Obyčejní lidé. - No a? Takový výzkum je přece super. Vědět, jaké geny ,,stojí" za nemocemi. Na základě těchto informací je možné vyvinout léky, které tyto geny ,,vypínají" či tlumí jejich projev. To je přeci super. Tak o co jde?

Potíž je v tom, že se naše geny staly majetkem farmaceutických firem. Je to byznys, chápeš? Je dobré uvědomit si, že většina léků neléčí. Jaký paradox - léky neléčí. Proč se jim tak vůbec říká, říkám si? Je to klamavá informace, která zatím stále prochází, protože lidé věří lekařům a jejich předpisům víc, než sobě.

Většina léků pouze potlačuje symptomy, které ,,nás obtěžují". Vypínají centra bolesti v mozku nebo necitlivě zasahují do našeho metabolismu. Problém je, že příčina zůstává nedotknuta.

Epigenetika a prostředí

Dnes už víme, že asi jen 0,5 % nemocí má původ v genetice. A to ostatní? Proč jsme tolik nemocní? Proč během pár let tak obrovsky narostla čísla, která ukazují výskyt civilizačních onemocnění?..

Když někdy slyším, že se možná lidstvo zničí samo, nemusí jít o války (jako v minulosti). Ničíme se a degenerujeme tím, jak žijeme. A v čem žijeme. To je mnohem důležitější než naše geny.

Je potřeba přestat se vymlouvat na genetiku, nebo že máme něco vrozené. Jistě nám geny propůjčují podobu - tělesnou konstrukci, barvu očí atd. Můžeme být citlivější na určité látky z prostředí, co se týče např. alergií... Ale všechna civilizační onemocnění, se kterými se nyní potýkáme v největším měřítku, nemají s genetikou nic společného. A tím se dostávám k oboru, který se nazývá epigenetika.

Epigenetika je obor, který je nadřazený genetice (epi = nad). To znamená, že prostředí je to, co definuje nás a naše zdraví - v jaké kvalitě prožijeme život a jak dlouho bude trvat. Prostředí zahrnuje úplně všechno. Kde bydlím, jak jím, spím, jaký mám pohyb, vztahy, jak přemýšlím, čím se obklopuji, jaké prožívám emoce atd. Ale to není všechno... Pak je tady další část:

Energetická podstata

Jistě není žádným překvapením, že nejsme jen tělo, ale také Duše a energetická podstata. Máme fyzické tělo a jemnohmotná těla.

Dřív jsme si mysleli, že mozek je jediným místem, kde se ukládají informace. Pravdou je, že každá část fyzického těla, každá buňka obsahuje informace. A informace, emoce a myšlenky jsou ukládány také v našich jemnohmotných tělech (mentální, emoční, éterické..).

Všechna ,,těla" spolu navzájem komunikují. Pokud tedy vznikla nemoc, nejdříve se objevila v jemnohmotném prostoru. A pokud jsme ignorovali příznaky a signály těla (dostatečně dlouho), postupně tato informace dosedne až do konkrétního místa (buněk, orgánů), kde začne narušovat optimální fungování.

Jsme nastavení a orientovaní na výkon. - Musíš vystudovat, mít papír, jít do práce, vydělávat, jít do důchodu, jíst prášky, zemřít. Čau v příštím životě.

Když někomu řeknu, že tu budu do 120 let, tak se mu zkřiví obličej. ,,Tak to bych nechtěl/a. Být posledních 20-30 let někde jako ležák a nevědět o sobě..." - A kdo sakra mluví o tomhle? Nemluvím o nemoci ani o bezmoci. Mluvím o životě, který prožiju tak, jak si budu přát. A až se rozhodnu, že nadešel čas, odejdu z tohoto těla. V klidu a míru. - Není to lepší varianta? Je. Bohužel společnost není takto nastavena.

Nejsme nastaveni na dlouhověkost, zdraví, hojnost a prosperitu. Protože systém by z nás měl pramalý zisk.

Je to tak nastavené cíleně. Všechna ta léta strávená ve škole, biflování se zpaměti fakta, která jsou nejen nevyužitelná, ale taky ,,fakta", která nejsou fakta. To je na tom to nejsmutnější. Učíme se něco, co bylo třeba ve skutečnosti úplně jinak. Manipulace s daty a celkově dějinami - tzv. historií - je kapitolou sama pro sebe.

Je na každém z nás, abychom se podívali na své životy. Upřímně. - Nekritizuji sebe, rodiče ani okolí. Místo toho si řeknu: ,,Dobře. Co bylo, to bylo. Byla jsem nějak vychovaná, dostala jsem nějaké informace. Tak fajn."

Kam mě ty informace dovedly?
Jak žiju?
Jsem spokojená se svým životem?
Co mě baví, co vlastně chci?
Kdo jsem?
Proč jsem tady?
Co tu sakra dělám?..

To všechno jsou dobré otázky.

A zase ty informace

Když nás informace, na kterých jsme vyrostli, dostali právě ,,sem" (jako společnost), je evidentní, že tu něco nehraje. Někteří jsou zvyklí tak žít. Žijí si v iluzi a jsou spokojení. V pořádku. Každý má svobodnou vůli rozhodnout se. Jen je pak třeba počítat s důsledky. Protože informace, které konzumujeme, nás ovlivňují. Nás všechny. Takže:

Pokud ignoruješ sebe sama a svůj potenciál, nebreč, že se cítíš mizerně. A začni něco dělat. To ,,něco" je upřímné poznávání sebe sama a postupné reorganizování veškeré informační databáze.

Vylezeme základní školu a všichni máme ty samé informace. Na této úrovni jsme si podobní. Záleží na výchově a domácím prostředí. U mě to bylo tak, že jsem si někdy řekla: ,,Okey, naučím se tuhle ,,školní látku", abych měla známku, ale jinak tyto informace nepovažuji za správné." To znamená, že vím o těchto informacích, ale neformují mou představu o světě. Ta varianta, kterou se učím, je jen jedna z milionu možností, jak ,,to tehdy asi bylo".

Kdybychom mohli od počátku rozvíjet své dary a talenty, to by byla jiná. Kdyby tzv. dospělí mluvili s dětmi jako sobě rovnými. Kdyby odmalička pomáhali svým dětem na té cestě, jak žít své sny. Jenomže tady se trochu dostávám do zacyklení. Protože jak to můžou naučit své dítě, když tu informaci sami nemají...

Všichni se učíme to stejné, přitom nejsme stejní. A máloco z učiva se dá skutečně použít. Tak člověk vychodí střední nebo vysokou školu a zjistí, že nemá tušení, jak ,,se ten život žije". Mazej do práce a plať složenky. - Aha. To je ono? To je to dospěláctví? A v tomhle marastu mám žít po zbytek života?

Ne, díky. Volím si jinou cestu.

Kateřina Lite / SimplyMyWorld.cz