Má pohybová historie od základky do prosince 2015

Pokud tenhle text nezveřejním teď, neudělám to asi nikdy. Takže... tady je něco málo o mé pohybové historii :)

Na úvod mě napadá jedna jediná myšlenka: Jak mě odmalička bavila chemie a výživa, jakákoli fyzická aktivita mě nekonečně míjela. Nikdy jsem nepatřila mezi děti se zálibou v nějaké sportovní oblasti. A pak se něco změnilo. Tím pak myslím opravdu o hodně později. Přesně na jaře v roce 2015, tedy teprve pár let zpátky. To jsem se vrátila z půlroční zahraniční stáže v rámci mého doktorského studia. A přivezla jsem si s sebou krásných 5-6 kilo tělesné hmotnosti navíc. Ta se mi podařilo získat během prvních dvou měsíců tam. Byla jsem sama v cizí zemi a mělo to evidentně dost velký dopad na mou psychiku.

Když se nad tím zamyslím, je to smutné, že jsem přičichla k pohybu až v důsledku nespokojenosti sama se sebou, že? Ale - není to nic neobvyklého. Dokud se cítím dobře, proč bych něco dělala. (Pokud to není součástí mého zájmu.) Takhle uvažuje většina z nás. Jenže pak se mi všechno vrátilo i s úroky. A víš co? Teď jsem za to opravdu vděčná. Za všechno, co se stalo. Protože díky tomu jsem nyní tam, kde jsem. Včetně mých předností i temných stránek.

Poslední dobou jsem častokrát slýchala: ,,Joo, ty jsi sportovec. To je jasný. Ty jsi vždycky sportovala, viď? A já vždycky chytnu záchvat smíchu. Proč? Asi nic nemůže být dál od pravdy. Takže... možná se ptáš, jak to tedy bylo dříve s tím mým pohybem. Sepsala jsem nejen pohybové aktivity, ale zájmy celkově.

Základka a střední škola. Nikdy jsem nebyla příliš aktivní a jako malou mě nebavil žádný sport. Občas jsem hrála hokej s klukama na ulici. V bráně mi to šlo nejlíp, páč jsem chcípala při běhu (to mi zůstalo dodnes). Dokonce jsem si vytvořila betony (chrániče) ze starých krabic nebo lapačku z obalu na vejce a síťky na brambory. Na chatě jsem vyráběla hokejky ve stodole. Pak jsem chodila 1x/týden na karate na prvním stupni ZŠ, kde jsem si během obíhání žíněnky udělala výron malíčku, haha. Na druhém stupni jsem si asi na 2-3 roky oblíbilana Tai-jutsu a pak žonglování. Nejdřív diabolo, pak flowerstick a míčky. I když tohle nebyl sport, ale aspoň jsem dělala něco. Všechno jsem opustila s nástupem na střední školu. Ve druhém ročníku jsem nějak narazila na breakdance na youtube a nadchlo mě to. Chodila jsem na lekce 1x za týden a jinak jsem měla své vlastní tréninky, kde jsem pilovala techniku a skládala si své vlastní kombinace. Díky za tohle, protože jinak bych byla opravdu totální máslo a lemroň obecný. Nadšení mi trvalo asi další 3 roky.

Bakalářské studium na VŠ (2009-2012). V 1. ročníku jsem ještě byla na letním tanečním soustředění a tím skončily mé pohybové aktivity. Breakdance mě přestal bavit. Pak už mě udržoval v pohybu jen softball, posilovna a zdravotní cvičení, které jsem si zvolila vždy na jeden semestr v rámci bakalářského studia. V té době jsem ještě neměla pohyb příliš v lásce a brala jsem to jako studijní povinnost. Vlastně to bylo poprvé, co jsem se dostala do (školní) posilovny. Nemůžu říct, že by mě to vyloženě nebavilo, ale věděla jsem kulový o posilování. Když jsem viděla týpka, jak dělá mrtvý tah a dřepy s velkou osou na zádech, řekla jsem si, že ,,je fakt asi nějakej divnej". U zdravotního cvičení to bylo podobné, prostě povinnost. V té době mě to všechno ještě míjelo a mé nadšení pro pohyb hluboce spalo. (Aspoň teď - po 10 letech, čerpám z některých cviků.) Škoda. Kdybych se o to zajímala dříve, mohla jsem z vedených hodin vytěžit mnohem víc.

A co pohyb během magisterského studia (2012-2014)? To opravdu nevím. Těžko říct, co jsem dělala. Asi nic. Jediné, co si vybavuji, jsou dlouhatánské procházky po Praze a toulání se po nocích. Byla to taková moje psychická a duševní terapie, vypadnout ven, nasadit sluchátka a jít. Kamkoli. Nikdy jsem moc nemluvila o svých pocitech a tohle mě dokázalo pozvednout.

Rok 2015. Ten to všechno odstartoval. Jak jsem psala v úvodu, nikdy jsem nebyla aktivní sportovec a k pohybu mě přivedla teprve motivace zhubnout. V té době to bylo ještě jednoduché. Byla jsem mladší, přestala jsem se přežírat, začala jsem normálně jíst a cvičit a za tři měsíce jsem měla zpátky svou původní hmotnost. Krása.

V tom období jsem si koupila první sportovní vybavení - TRX, medicinbal a jednoručky, a cvičila jsem skoro denně. Doma i venku. Sestavovala jsem si intervalové tréninky (HIITy) a měla jsem výsledky. Nic jsem nevěděla. Dělala jsem to podle sebe a bavilo mě to. (Vlastně si uvědomuji, že už tehdy jsem hodně dala sama na sebe a vystačila jsem si, dokázala si poradit.) To jsem ještě nechodila na žádné vzdělávací kurzy a ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Žádné fitko, posilovna, nic...

Tak to byl rok 2015. A co se dělo dál? O tom více v dalším příspěvku, nebo můžeš kouknout na Instagram, kde sdílím svou cestu od roku 2016.