Prostředí, telomery a dlouhověkost

Včerejší odpoledne se nějak vymklo mé kontrole. Necítila jsem se moc dobře, psychicky. Věděla jsem, že v tomto stavu nemá smysl se na cokoli ptát a řešit své vnitřní záležitosti. Protože nedostávám objektivní odpovědi. Nic mě nebavilo. A tak jsem šla spát docela brzy. Dnes ráno jsem se tedy neprobudila v úplně nejlepším stavu. Řekla jsem si, že si dám sprchu a umyju si hlavu. Během toho jsem přemýšlela, co se sebou. Jak se pohnout z místa, kde jsem včera uvízla. Najednou mi přišlo na mysl slovo ,,prostředí".

,,Prostředí je to, co nás formuje." Ale není to jen prostředí kolem nás - vnější. To by byl neúplný pohled. Existuje totiž i prostředí uvnitř našeho těla a našich buněk. Oba typy prostředí nás definují a jsou vzájemně propojena, interagují spolu. Aby toho nebylo málo, prostředí nemá pouze fyzickou podobu (to, co jíme a z čeho je vystaveno naše tělo), ale i energetickou.

Když si vytvoříš kolem sebe vhodné prostředí, tělo už se o sebe postará. To je to jediné, co potřebuje. Tělo má své regulační mechanismy. Ty se starej o prostředí a vše ostatní nech procesu - inteligenci, která sídlí uvnitř každé buňky.

Před pár dny se mi před očima mihl příspěvek o překročení vlastního stínu. Chápu, jak to bylo myšleno. Jenže reálně je to nemožné. Nikdy ho nepřekročíme.

Vybavila jsem si sebe sama, jak stojím kdesi venku za slunného dne. V jedné části dne nevidíme svůj stín, neboť se promítá za nás. Ale pak se najednou Slunce překlene přes poledne a začne nám ukazovat náš vlastní stín. Osvítí nás přesně tak, jak právě jsme, se všemi nedokonalostmi a starostmi, které si nosíme v sobě a promítne na zem náš stín. Dělá to láskyplně. Nevyčítá nám, co jsme kdy nezvládli. Slunce prostě ,,je" a svítí.

Stín tedy nemůžeme nikdy překročit, ale může se nám zviditelnit, pod určitým úhlem a intenzitou osvětlení. A tak, i když to není vždy příjemné, děkuji za každý paprsek, který prochází mnou i kolem mě, aby mi ukázal, co je právě třeba. Stín nikdy nemizí, jen se přesouvá před a za naše zorné pole. Myslíme si tedy: ,,Teď tu na mě něco vykouklo, kde se to jen vzalo?" / Nebo: ,,Teď mám vše zpracované." Ve skutečnosti vše souvisí se vším a tak je pořád kam jít. 

Od včerejšího dne cítím, že jsem právě v té spodní části spirály, abych si zase nabrala trochu ,,bahýnka tam dole." Tu tlející zeminu, staré nánosy a vynesla je nahoru. Na vzduch, na světlo.

Dnes svou sílu zatím necítím a říkám si, zda zvládnu udělat to, co jsem si určila. Zda na to budu mít dost sil. Před pár dny jsem totiž začala psát další knihu. Šlo to dobře. Ale včera jak psovi pastva. Neorientovala jsem se ve svých poznámkách. Cítila jsem se nesvá a musela jsem toho radši nechat. Říkala jsem si, že vůbec nevím, jak dál. A pak mi přišlo, že mám teď tak trochu ,,crash", abych pak mohla zase pokračovat dál. Je to v pořádku.

Jak to, že se během jednoho dne můžu cítit jako chudák malý a vzápětí jako bytost se srdcem na dlani? Jsou to myšlenky a emoce, které řídí to, jak se cítím.

Hodí se naučit rozlišovat, zda je náš ,,negativní stav" vlastně pozitivní, nebo nás ničí. Nenechat se vláčet, ale rozhodnout se. Říct si: ,,Ano, toto teď potřebuji prožít." Nebo: ,,To už stačilo. Je čas se zvednout a promyslet, co dál." A tak se přesouvám od tématu stínu k ovlivnění genů pomocí stravy.

O nutrigenetice a nutrigenomice jsem slyšela poprvé v roce 2016. Bylo to na konferenci o sportovní výživě. Byl to velmi mladý obor, takže jsem v té době nedokázala sehnat žádné bližší informace. Nikde nic. Myslím, že jsem zcela nechápala, že strava ovlivňuje mé geny a tedy i projevy nemoci nebo dispozici k ní. Ale i tak jsem byla nadšená.

O pár let později jsem se setkala s epigenetikou - jak prostředí působí na naše geny a ty následně ovlivňují naše zdraví (a délku života). O epigenetice jsem nejdříve slyšela ve spojitosti s metylací. Wow. Proč jsem se o tom neučila ve škole? Taková zásadní věc, pomyslela jsem si.

Následně jsem slyšela o spojení epigenetiky v souvislosti s doplňky stravy - různými bylinami (celými či extrakty), ale i komplexními směsmi. Nebo o tom, jak toxiny z prostředí aktivují geny a následně jsme nemocní.

A až letos (2020) jsem se začala zamýšlet nad vztahem epigenetiky a myšlenek, respektive emocí. Jaké emoce jsou spouštěče nemocí a jaké naopak spouští procesy léčení a uzdravení.

Tvořit si svůj svět je skutečně možné. O tom jsem nikdy nepochybovala a to i přesto, že mi nebyl znám přesný mechanismus. Snáze se to ale řekne, než udělá. Protože přetvoření svých návyků, spojených s nechtěnými emocemi, které nás vychylují, zabere čas. Je to každodenní práce.

Každý z nás má ve své mysli představu nejlepší verze sebe sama. Problém je, že pod tlakem každodenního života na to zapomínáme. Nemáme ,,čas" měnit se.

Náleží mi právo rozhodnout se, jak chci žít. Podle mě je nejlepší kombinovat emoční vizualizaci s konáním. Tzn. že během představování si toho, co chci, cítím emoce s tím spojené. Štěstí, radost, naplnění. Pak jdu a udělám pro to patřičné kroky ve fyzickém světě.

A teď ještě k telomerám, které jsou zásadní pro naši existenci... DNA, které je nositelem informace, jsou na konci chráněna částí zvanou telomery. (Biochemik mi jistě promine toto jednoduché vysvětlení.) Ty se zkracují při každém buněčném dělení. Pokud DNA již není dostatečně chráněné telomerami, (což by vedlo k replikaci poškozených buněk),  existuje mechanismus, díky kterému takto poškozená buňka sama zaniká (buněčná smrt). Protože nedochází k dostatečnému dělení, buněk v těle postupně ubývá. Bez buněk nemáme energii, nefunguje metabolismus, netvoří se enzymy. Život se zastaví. Odcházíme z tohoto světa...

Délka telomer je tedy zásadním faktorem, který určuje, jak dlouho tu budeme. Styl našeho života ovlivňuje mnoho. Čím více poškozujeme buňky, tím častěji se musí měnit, tím častěji dochází k dělení a tedy zkracování telomer a postupně zániku. Čím víc máme kolem sebe (a tedy i uvnitř sebe) znečištění (nekvalitní strava, toxiny, alkohol, stimulanty) a žijeme bez dostatečného času k regeneraci (ponocování, stres...), tím rychleji se telomery zkracují.

A teď (malá) úvaha: Pokud žiji prvních 30 let bez ohledu na potřeby svého těla a hodně jsem se huntovala, mohu to napravit tak, že další část svého života  budu dbát na kvalitu.

To by znamenalo, že můžu zpomalit proces stárnutí, ale ne napravit. Znamenalo by to, že tento proces zkracování telomer je jednosměrný  a že od narození prakticky už jen nevyhnutelně stárneme. Něco se mi na tom celém nezdálo a tak jsem toto odmítla přijmout jako svou pravdu.

Co kdybych žila polovinu života jako sígr, nestarala se o sebe, huntovala se,  stresovala, vyčerpávala své mitochondrie  (které pohání energetický systém těla)... A pak se něco stane a dojdu k uvědomění, že chci začít žít jinak, líp? Musím se smířit s tím, že jsem žila zrychlený život a tedy už nemám mnoho času? Co když je schopnost dělení buněk vyčerpaná už ze 3/4? Znamená to tedy, že  jsem promarnila šanci na dlouhý a zdravý život? Podle mě ne. Myslím, že vždy máme šanci. Tělo má stovky opravných mechanismů. Tak proč by to nemělo platit v případě telomer, které chrání to nejcennější, co máme?

Odpověď na svou otázku jsem částečně získala po shlédnutí rozhovoru s Dr. B. Liptonem (autor knihy Biologie víry) v rámci série videí z Heal Summitu. Tělo má totiž možnost tvořit molekuly zvané telomerázy. A hádej, co tahle molekula dělá. - Ano, prodlužuje telomery. Tím pádem i životnost buňky. A co udělat pro to, aby se aktivovala syntéza této telomerázy? Bruce uváděl, že  to nejvíc souvisí s plněním poslání, tvořením a službu ostatním.

Pokud mám světu co nabídnout a tedy chci žít co nejdéle, cítím lásku ke svému životu i planetě, buňky zachytávají tuto vibraci (spojenou s pozitivními emocemi), která aktivuje syntézu telomerázy. Chuť žít a tvořit je tedy nejsilnějším hnacím motorem. Poskytujeme tak svému tělu vděčnost, lásku a impuls k životu.

• Když člověk necítí radost ze života a vděčnost - například odmítáním svého těla, to následně odpovídá neochotou opravovat se a dochází k ,,poruchám".
• Když tu nechceme být a nevidíme smysl ve svém životě, tělo od nás necítí vděk za to, že funguje - že díky němu se může projevovat Duše, která se do něj ukotvila.
• Pokud nechceme žít, tělo postupně ztrácí kontakt s Duší, až se úplně oddělí a my odcházíme z tohoto života. Tělo se vrací Zemi a Duše Vesmíru.

Určitě každý slyšel o zázračných uzdraveních lidí se smrtelnými či nevyléčitelnými nemocemi a zraněním. Nebo dokonce případy o klinické smrti. Lidé se vrátili z místa, odkud nebývá návratu. Ať je to jakkoli, víra v život, touha být tu ku prospěchu ostatních a láska - to jsou motory naší regenerace, uzdravení a klíčem k dlouhověkosti. A tak můžeme právě dnes vyjádřit vděk svému tělu a začít tak žít nový život.

Katie, SimplyMyWorld.cz

Veškeré vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti.