Jak mi Smrt půjčila svou kosu
Byla jsem chvilku na večerní procházce, načerpat trošku energie v lese. A můžu říct, že tak klidnou chůzi jsem dlouho neměla, jestli vůbec někdy. Možná to umocňuje kontrast mezi uplynulým chaosem trvajícím jeden měsíc a aktuálním totálním klidem. Možná ano. Byl to téměř nonstop stres bez zastavení se. Je to týden, co spím v novém bytě a hlavně v novém pokoji. (O tom budu psát příště.) Je toho dost, protože jsem nepsala celý měsíc a ani jsem nebyla příliš aktivní na sociálních sítích. To víš, málo dopaminu a serotoninu udělá své. To pak nemám sílu sdílet ani to blbé. Ne snad, že bych to tajila a že by toho bylo teď málo. Tak jako tak, to nejzásadnější pro dnešní den stojí hned v nadpisu.
Že mi Smrt půjčila svou kosu? Nojo, je to tak. Jak se to stalo? Minulý víkend jsme měli v rámci semináře krátkou meditaci. Stojí za slušnost říct, že nesnáším příliš dobře meditaci vsedě na židli, protože se nedokážu uvolnit. Tentokrát tomu bylo jinak. Postupně jsem přestávala cítit části svého těla.
Vešla jsem do místnosti, která měla být temná, ale mě to nedávalo smysl. U stropu mělo být světlo, které sem tam osvěcovalo místnost. Já měla tu místnost jasně světlou a plnou světla. Byl tam stůl, u kterého jsem seděla už dřív společně s různými sub-osobnostmi, neboli částmi mě samé. A kdo přišel dnes?
Dnes jsem měla u stolu samotnou Smrt. Ano. Ale nešel z ní vůbec strach. Byl to spíš pocit, než že bych ji viděla v konkrétních obrazech. Černý plášť a kosa, to zřejmě jo. Přesně si to nepamatuju. Pak se stalo něco zvláštního. Měli jsme se podívat po místnosti, jestli tam někde je naše světelná bytost. Ani jsem se nemusela rozhlížet.
Smrt mi najednou předala svou kosu se slovy, že je jen na mně, jak dlouho tady budu žít. Až se rozhodnu a ukončím život, tak si svůj nástroj vezme zpět.
V tu chvíli jsem měla velmi zvláštní pocity v těle a subjektivně jsem měla pocit, že má jemnohmotná těla nejsou v souladu s mým fyzickým tělem. Že teda fyzicky sedím rovně, ale pocitově jsem byla totálně vychýlená do strany a ruce mi levitovaly ve vzduchu.
Pochopila jsem, že je to jenom na mně. Na mém chování, myšlenkách, každodenních úkonech, stravě. Na všem, co ovlivňuje, jak dlouho budu žít. Musela jsem uznat, že je na tom tolik pravdy, až je to děsivé.
Někteří žijeme v dojmu, že si pro nás Smrt přijde, až ona určí. Nedochází nám, že my jsme ti, kteří jí vyslali zprávu, aby přišla. Byť třeba nevědomě.
To je obrovská lekce nejen pro mě, ale myslím, že pro nás všechny. Přestat konečně přenášet zodpovědnost na druhé (včetně doktorů) a uvědomit si: Sakra, ono je asi fakt důležitý, jak žiju. Ono je fakt asi důležitý, co jím. Aha. Tak teď, když to vím a dává mi to smysl, můžu začít měnit svůj život.
Ale abych viděla smysl v tom chtít žít dlouho (samozřejmě ve zdraví), potřebuji vědět, kam směřuji nebo minimálně mít tušení, co mě baví. Něco, z čeho získávám energii, když se tomu věnuji a dává mi to smysl. Ten, kdo nemá účel, nemá ani motivaci se o sebe starat. A to je průser. Protože každý z nás má svůj účel, jinak bychom tu nebyli...
Abych tedy navázala. V momentě, kdy mi Smrt předala kosu a já si uvědomila, že ,,to všechno" závisí na mně, jako by si sundala kápi a proměnila se ve světelnou bytost. V mou průvodkyni. Ze Smrti byla rázem bytost s křídly. No? Tak to je slušný. Ale vlastně jsem nebyla vůbec překvapená. Všechno mi to přišlo logické a přirozené. Možná je náš průvodce nakonec i ten, kdo nás zprovází z tohoto světa. Objímala jsem tu bytost a ona mě svými křídly. Mám ji pořád ve své mysli i ve svém srdci a vím, že za ní můžu přijít kdykoli budu chtít a rozmlouvat s ní o čemkoli.
Toť tedy můj nedávný zážitek z krátké meditace. Myslím, že to nebylo jen o mně - k tomuhle uvědomění může dojít kdokoli. Spíš se mi to moc hezky zobrazilo a je to dobře (archetypově) uchopitelné. Na závěr snad ještě můžu říct, že v indiánském horoskopu jsem právě Smrt, takže možná k ní mám blíž a proto se mi takto zobrazila. Vesmír zkrátka ví, co na mě platí.
V dalším pokračování napíšu o uplynulých událostech, které předcházely tomuto zážitku a možná taky byly jeho spouštěčem. Možná to všechno byl laskavě zdvižený prst a pokyn ke vzpamatování se, dokud je čas.
Katie, SimplyMyWorld.cz
Veškeré vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti.