ÉRA NEZŘÍZENÉHO ŽRANÍ A UVĚDOMĚNÍ

Následující článek je součástí ,,zelené" knihy

REKALIBRACE LIDSKÉ BYTOSTI (2)

Tento článek navazuje na předchozí texty:

Alchymie každodenního života v oblasti stravy spočívá ve schopnosti volit si jídlo v souvislosti s aktuálními potřebami tvého těla. A to na základě kombinování především celistvých surovin, které prošly co nejmenším procesem zpracování a obsahují minimum přídatných látek (aditiv).

Patří sem také optimalizace příjmu potřebných živin ze stravy na základě pozorování sebe sama, což vede k přirozenému vyladění hormonálního systému, který řídí veškeré procesy v těle.

Proces optimalizace fungování, zdraví a energie nestojí pouze na stravě, jak už jsem psala v předchozí části. Síla stravy se projeví nejvíc v okamžiku, kdy se propojí se spánkem a světlem.

Tento článek zdaleka není jen o optimalizaci. Ráda bych se zastavila u velmi důležitého tématu, kterým je klasický přístup k výživě postavený na základě manipulace s kaloriemi, který byl převzat z oblasti soutěžení ve fitness a kulturistice. Podrobně vysvětlím, proč to se mnou nerezonuje. Také si uděláme zastávku u průmyslově zpracovaných potravin - to je téma, které mě vždy zvedá ze židle.

Zastavím se u optimalizace stravy z hlediska cirkadiánního rytmu, tedy střídání dne a noci. Ukážu ti, že doba, kdy jíš, je mnohem důležitější, než co jíš. Tělo je neskutečně chytré a pokud zařadíš tipy z této knihy, začne lépe fungovat a spolupracovat.

Mně osobně všechna tato zjištění změnila život. Díky tomu jsem si uvědomila, že nemusím být otrok jídla, abych se cítila dobře.

CO SE TO SE MNOU STALO? - AHA MOMENT

Před pár okamžiky jsem došla k převratnému pochopení situace, která se odehrála na přelomu podzimu a zimy roku 2014. Toto uvědomění mi přineslo velkou radost a jeden velký ,,aha moment". Trvalo mi šest let, než jsem se dokázala podívat sama na sebe v té době. Bez hodnocení a posuzování. O co šlo?

Na sociálních sítích nebo blogu píšu o tom, jak jsem před šesti lety odjela na stáž do Holandska. Bylo to v rámci prvního půl roku doktorského studia. Velká příležitost vycestovat, načerpat nějaké ty životní zkušenosti a zlepšit si angličtinu. Kdo mohl tušit, že právě tam započne éra mého nezřízeného žraní? Opravdu, nepřeháním. (Tomu se hodně věnuji v předchozí knize - Rekalibrace Lidské Bytosti.)

Od té doby jsem si to táhla pořád s sebou. Rok, co rok pro mě byl nastupující podzim a zima nejtěžším obdobím, kdy jsem začala hodně jíst. Emoční jedení se překlopilo i do situací, kdy jsem se cítila psychicky špatně. Hordy jídla a kopce žrádla. Přejídání, prasení a totální rvaní se čímkoli, co jsem měla po ruce nebo co jsem zrovna čapla v obchodě. Přicházelo to na mě hlavně večer. Na pár let jsem se stala mistrem ve cpaní se.

Ve chvilce klidu najednou přišel moment pochopení. A rovnou s přirovnáním toho, co se skutečně dělo. Ráda bych ti to nyní popsala, protože vím, že nejsem jediná, kdo tohle zažil a spadl do pekelné pasti jídla a přibírání hmotnosti. Doslova mi přišlo přirovnání, že to, k čemu došlo, bylo jako přihlásit absolutního neběžce na maraton.

Měla jsem za sebou magisterské státnice v oboru Kvalita a bezpečnost potravin na VŠCHT Praha. Byla jsem zvyklá stát na nohou a pracovat dlouhé hodiny už od střední školy, kde velkou část výuky tvořily praktické laboratorní úlohy. Takže bych řekla, že mám za sebou devět let tréninku a všechno bude v pohodě. - Jenomže nebylo.

Odjížděla jsem poslední den v září 2014. Už předtím jsem měla hodně zařizování a celkově přípravy na odjezd byly pro mě velmi náročné. Takže jsem tam jela vyčerpaná. Kéž by to byl jen můj pocit. (I rodiče mi potvrdili, že jsem nevypadala zrovna čerstvě.) Nicméně odjela jsem.

V Holandsku na mě byli moc hodní. Jak v práci, tak i v malém městě, kde jsem bydlela. Měla jsem to do práce asi 25 minut a tak jsem chodila pěšky. Většina lidí tu jezdila na kole, mě to nějak nelákalo.

Seznamovala jsem se se spolubydlícími a dalšími stážisty, kteří sem přijeli pracovat z různých koutů světa. Bydlení se jevilo docela dobře. Až na to, že když se ochladilo, měla jsem v pokoji neskutečnou zimu. Když se konečně zapnulo topení, byla jsem k němu nalepená a pálila si o něj záda.

Tahle stáž byla zároveň má první pracovní zkušenost. A to doslova pracovní. Trávila jsem v laboratoři mnoho času a neustále běhala z 5. patra do 3, protože můj pracovní stůl a laboratoř byly na opačném konci budovy. Takže jsem za den nachodila kilometry jen v rámci budovy.

Mám takovou povahu, že sice pracuji rychle a přesně, ale poté potřebuji odpočinek. Stíhala jsem velké objemy práce a po prvním měsíci jsem cítila, že musím radikálně snížit tempo, abych nezačala být nemocná.

Večer jsem došla domů a už se mi nikam nechtělo. Byla jsem na pár společných večerech s ostatními stážisty, ale většinou jsem byla tak unavená, že jsem šla spát. Tedy ještě před tím jsem do sebe natlačila všechno, co se dalo jíst.

POCIT ODLOUČENÍ

I když jsem si to v té době nepřipouštěla, cítila jsem se nesmírně sama. Navíc tu byla i jazyková bariéra, protože jsem nemluvila anglicky nějak extra dobře. Člověk by si řekl, že o nic nejde. Jenže tělo evidentně vědělo své.

Všechny ty pocity jsem začala kompenzovat velkým množstvím jídla a taky kávy.

Zpětně vidím, že to byl v té době pravděpodobně jediný mechanismus, jak zvládnout tíhu toho všeho. Cizí země, jazyková bariéra, velké množství práce a koncentrování se na přesnost výsledků. I koncentrace žere neskutečné množství energie. Ve skutečnosti jsem nesla tu změnu prostředí mnohem hůř, než jsem si myslela. Tohle je zásadní:

Psychicky vyrovnaný a spokojený člověk nemá důvod si cokoli jakkoli kompenzovat.

VLIV PROSTŘEDÍ

Důkazem toho je, že když jsem se na začátku dubna 2015 vrátila zpět do Prahy, na místo, které znám a cítím se v něm bezpečně, okamžitě se samovolně změnil můj režim. Touha pořád něco žrát samovolně zmizela a do léta jsem měla dole nabraných 5-6 kilogramů. Je tedy pravda, že jsem po návratu do ČR začala cvičit, ale zároveň mé tělo samovolně upravilo příjem stravy.

Když došlo kdykoli poté k vychylování rovnováhy a psychické pohody, přišlo na řadu jídlo. To jsem si pochopitelně vůbec neuvědomovala. Nenapadlo by mě o tom s někým mluvit jako o reálném problému a taky to řešit. Tak se střídalo období režimu, kdy jsem hodně cvičila a jedla líp a na druhé straně absolutní nic nedělání a prasečáky. Má hmotnost pravidelně povyrostla v období od konce srpna do prosince. Poté jsem zase samovolně najela na tréninkový režim, takže se porušování stravování více schovalo.

POCHOPENÍ

Až nyní, po šesti letech od spouštěcí události se mohu na vše podívat s laskavostí, a především s velkým respektem ke svému tělu. Dost možná na něj toho bylo tolik, že neexistoval jiný mechanismus, jak se udržet v rámci žitelnosti.

Stáž, potažmo tento pracovní půlrok byl pro mě jako postavit totálního amatéra bez zkušeností na startovní čáru v maratonu. A běžet od začátku na plný plyn. I když jsem vplula do laboratorní práce postupně, pořád to byl obrovský rozdíl proti tomu, co jsem dělala předtím. Řekla bych, že největší vliv měla právě izolovanost od blízkých lidí a jazyková bariéra.

Tímto příběhem jsem chtěla ukázat, že některé přechody a změny jsou pro nás mnohem náročnější, než si dokážeme připustit. A tělo začne reagovat, protože není hloupé. Cítí ten tlak velmi dobře. Nevím, jak tvé tělo a mysl, ale co se týče mě, pracuje se mi pod tlakem velmi špatně. Zvládnu zařadit turbo výkon na jeden den, maximálně dva. Ale třetí den už jsem velmi vyčerpaná.

Když do toho všeho začlením informace o spánku a stravě (které nyní mám a budeš je mít i ty), je toho dost, co bylo špatně. Vlastně - skoro všechno. Večerní přejídání, ukládání tuku místo spalování a snížená schopnost regenerace. Myslím, že jsem se s tím vším vypořádala ještě velmi dobře také proto, že jsem byla o šest let mladší.

Někdy i zdánlivě malá změna v životě může vyvolat značný tlak na tělo a mysl. Pak je otázka, po čem kdo sáhne. Jídlo, antidepresiva, alkohol, prášky na spaní, nikotin. V podstatě je to jedno. Tak jako tak jde o kompenzaci. Pak je tu riziko druhého extrému - posedlé počítání kalorií, vážení jídla, krabičky nebo až fanatická závislost na cvičení. Nic z toho zdraví nepřidá a je otázka času, kdy se to překlopí do starých kolejí. Je to bludný kruh.

A právě tady bych navázala tématem stravy a toho, jak je běžně přistupováno k člověku, který se rozhodne zhubnout (nebo se chce cítit lépe.) Popisuji velmi dopodrobna, kde se tento přístup vzal a proč se mu vyhnout obloukem.

Kateřina Lite / SimplyMyWorld.cz

Další článek: KLASICKÝ PŘÍSTUP KE STRAVĚ: KALORIE